pátek 23. listopadu 2012

Mám přečteno: Mezi láskou a smrtí

Název:Mezi láskou a smrtí
Autor: Meg Cabotová
Série: Abandon
Díl: 1.
Počet stran: 272
Nakladatelství: Knižní klub
Vyšlo: 9/2012

Anotace
Sedmnáctiletá Pierce se málem utopila v bazénu na zahradě domu svých rodičů a vyvázla jen zázrakem. Událost byla posledním hřebíčkem do rakve rozkládajícího se manželství jejích rodičů a Pierce se s maminkou přestěhovala do ostrovního městečka jejího mládí, kde žije i babička a strýček s pochybnou pověstí. Po počátečních obtížích nachází ve škole nové přátele a setkává se i s tajuplným, ponurým, lehce agresivním, ale právě proto nesmírně atraktivním Johnem Haydenem, který se objevuje vždy, když to Pierce čeká nejméně, ovšem zaručeně přesně ve chvíli, kdy potřebuje jeho pomoc. Pierce o něm docela jistě ví jen jediné – je temný, půvabný a neodolatelný, ale není to žádný anděl. Kdyby mu propadla, byla by navždy odsouzena k existenci v místech, která ji děsí a kam se v žádném případě nechce vrátit... Dá přednost bezpečnému každodennímu životu, nebo omamující lásce v náručí smrti?
První díl nové strhující „podsvětní“ řady.



 Meg Cabotová je jakousi královnou dívčího žánru knížek. Myslím, že každý z nás minimálně slyšel už o Princezniných denících, kterým se na paty lepí úžasný Mediátor.

Narodila se v Bloomingstonu v Indianě, poté tam vystudovala i univerzitu a přestěhovala se no New Yorku s touhou stát se ilustrátorkou. To jí ale nevyšlo, a proto si našla práci jako asistentka a začala psát romány.

Napsala už více jak 40 knih pro děti i dospělé a zmíněné Princezniny deníky posloužily i jako knižní předloha. Další série, které u nás vyšly jsou například V kůži supermodelky, Nenasytná, Hrdinkou snadno a rychle, Úspěšná Smolařka a série knih o Heather Wellsové.


Do normálnosti má Pierce Olivierová daleko. Před dvěma lety si prožila klinickou smrt, když spadla do bazénu a zemřela. Naštěstí se ji podařilo oživit, ale ani tak Pierce není jako dřív.
Všichni se jí ptají, jestli viděla "světlo"; ona odpovídá svou naučenou mantrou, protože kdyby se někomu zmínila o tom, co viděla, když zemřela, nikdy by jí nevěřili a vzhledem k tomu, že už teď chodí ke cvokaři, tak po tomhle by ji narvali do svěrací kazajky a  hodili do polstrované místnosti.
Ve snaze začít nový život se z matkou stěhuje na ostrov jejího dětství - Ostrov kostí, který je situovaný u pobřeží Floridy. Ve škole si hned najde kamarády a snaží se zapadnout, což možná není zrovna nejjednodušší. Ale...
Vždycky je tu nějaké ale. Na ostrově se totiž potkává i s Johnem, který ji upřímně víc než děsí. Možná právě tím, že se u ní pokaždé objevuje, když je v problému. Ale někdy jí i nějaký problém způsobí. Snaží se mu vyhýbat, protože se bojí, co by mohl způsobit, ale také se bojí svých citů. Protože co by se mohlo stát, kdyby se do něj zamilovala? John totiž není jen obyčejný teenager. Je mnohem víc...

Pierce je komplikovaná osobnost, čemuž se ale není proč divit. To co si prožila není zrovna procházka růžovým sadem, rodiče se navíc teď rozvedli a matka ji táhla přes polovinu kontinentu, aby mohly začít znovu.
Stíny toho, co prožila se na ní dost podepsaly a nevím, jestli to mělo i vliv na to, že knížka na mě působila pochmurnou a depresivní atmosférou. Pokud se Pierce cítí tak, jak popisuje v knížce pořád, vůbec jí to teda nezávidím.
John je něco/někdo nad naše chápání. Co se s námi stane po smrti? On by na to měl určitě odpověď. Jenom ji nikomu neřekne. Je tajemný - ale proč by taky nebyl? - a viditělně pronásleduje Pierce. Ale za jakým účelem?
Zbytek postav ve mně moc hluboký dojem nezanechal, přišlo mi, že ani nedostaly moc prostoru, aby zanechaly vůbec nějaký dojem. Každopádně mít matku jako Pierce, tak si asi půjdu hodit mašli.

Tohle byla asi tak - hledám slovo.. - nejdivnější? Možná, no prostě nejdivnější knížka, kterou jsem od Meg četla. Možná to bylo tím, jak je zmatená. Pořád se skáče z "přítomnosti" do minulosti a samotný děj se odehrává během dvou dnů.
Možná je to tím, že to překládal někdo jiný. I když překlad byl výborný a moc dobře se to četlo.
Nejspíš to bude ale samotnou atmosférou knížky, jak je napsaná. Nemůžu si pomoct, ale celkem jsem z ní chytala deprese.
Každopádně i když jsem ještě pořád nepochopila nějaké detaily, na té knížce něco nepochybně je. Nemůžu říct, že by se mi nelíbila, to ne, jenom je to prostě něco úplně jiného a já jiné věci už z principu - možná bohužel - nemám ráda.
Jedno z mála pozitiv, které jsem na knížce našla byl motiv příběhu z mé milované řecké mytologie o Hádovi a Persefoně, který byl pojatý velmi zajímavým způsobem.
Pokud mám hodnotit tak 6,5/10.  Doufám, že v dalším díle se to trochu spraví a bude tam ještě něco dovysvětleno, i když osobně nejsem tak naivní a myslím, že se toho na nás sesype ještě víc. Každopádně když už nic, tak mě celkem zajímá, jak se to mezi Pierce a Johnem buce vyvíjet.

Žádné komentáře:

Okomentovat