Autor: Lee Carroll
Série: Černá labuť vzlétá
Díl: 2.
Počet stran: 392
Vazba: Paperback
Nakladatelství: Motto
Vyšlo: 10/2013

Anotace
Garet Jamesová se z rodného New Yorku vydává do původní vlasti své matky, Francie. Motivem je nejen láska ke čtyři sta let starému vampýrovi Willovi Hughesovi, ale i touha zjistit něco víc o vlastním původu a předcích z ženské linie – Strážních věžích, které kdysi přísahaly chránit lidstvo před prastarým zlem. Garet se vydává do Paříže, kde v nejstarším městském kostele St. Julien-le-Pauvre končí Willovy stopy.                                                                                                               bux.cz

Po lehce katastrofických událostech na konci předešlého dílu se Garet vydává do Paříže hledat Willa Hughese, který jí ukradl stříbrnou skříňku a hodlá se s ní dostat do Země věčného léta, kde chce stát zpátky smrtelníkem.
Všechny stopy končí u jednoho malého kostelíku a když už to chce Garet vzdát, ukáže se jí znamení na které čekala celou tu dobu (no vlastně jenom týden, ale člověk má pocit, že to byl tak měsíc) a to ji zavede k nadpřirozené komunitě Paříže a k dalším stopám po Willovi.
Setkává se například s mužem, který splynul s nejstarším stromem v Paříži, s trpaslíkem, který žije v Labyrintu v Jardin des Plantes nebo se ženou, která je napůl chobotnice a s dalšími. A většina z nich je ochotná jí pomoct najít její lásku Willa.

Zní to celkem jednoduše, že? Tak aby toho nebylo málo, je tu linka v minulosti s mladým Willem. Jak se odtrhl od svého otce a vyrazil do světa /Londýna/, kde potkal krásnou Marguerite.

V minulém díle jsem měla s Garet problém a ani teď se to nezměnilo. Popravdě, jsem měla dost často pocit, že Garet trpí schizofrenií. Na jedné straně to byla mladá, odhodlaná a sympatická žena s potenciálem. Na straně druhé otravná, ukňučená naivka, kterou chcete vzít po hlavě pánví.
Co se týká současného Willa Hughese, ten moc prostoru nedostal. 
Mnohem zajímavější je ale jeho mladší narcistické egoistické já, které věří ve věčnou lásku. Nějak si nejsem jistá, co si o mladém Willovi z 16.století myslím a až do posledních dvou kapitol jsem nechápala, proč tam vlastně je.

Opět jsme se dozvěděli něco málo nového o kouzelných bytostech a historii Strážních věží. 
Tentokrát ale mám pár připomínek k textu samotnému, sem tam byl překlep, ale to by ani tak nevadilo. 

S čím mám trošku problém jsou ty kapitoly z 16. století. Nepozdávaly se mi už během četby a po reakci zahraničních blogerů, jak to bylo složitější na čtení jsem nahlédla do originálu a musím říct, že náš překlad to podle mě až moc zmodernil.
A teď se pokusím nějak klidně vyjádřit k samotnému ději. Upřímně - bylo to zbytečně dlouhé, nudné, občas nelogické a až příliš kombinované - aneb proč to dělat jednoduše když to jde složitě. 
Zachránila to poslední půlstránka, která mě nutí být zvědavá, jaký bude další díl.
Takže oproti předchozímu dílu je to o půl bodu míň - 6/10- myslela, jsem si, že je tu potenciál, jenže mě to nepřesvědčilo. Spíš mi přišlo, že to stagnuje na stejné úrovni a trochu to i upadlo.