Po tom, co fanouškům provedl Rick na konci předchozího dílu – ano, mluvím o hození Annabeth a Percyho do Tartaru – jsme všichni nedočkavě čekali na další díl. Nejdřív jsem to brala svědomitě a odpočítávala dny do vydání v češtině. Pak jsem to bohužel nějak zasklila. A tak přicházím s křížkem po funuse.

Hádův chrám začíná přesně tam, kde Znamení Athény skončilo. Percy s Annabeth padají Tartarem a posádka Arga II je bez svých vůdců a kamarádů. I bez nich se ale musí co nejrychleji dostat z Říma do řeckého Epiru, kde leží Hádův chrám a zavřít bránu Smrti ze strany smrtelníků, zatímco se Percy s Annabeth budou snažit o tom samé v Tartaru.
Pod nohy jim samozřejmě hází klacky Gaia se svými pomocníky, kteří chtějí ovládnout svět a tak to nemají Sedm polobohů z proroctví + jeden šílený satyr + Nico di Angelo lehké… Jeden by možná řekl, že jejích úkol je nemožný… A aby toho nebylo málo, válka mezi Táborem Jupiter a Táborem polokrevných je na spadnutí.

Setkání s postavami bylo jako se potkat se starými známými, hlavně v případě Percyho, Annabeth a Nica, které známe už z původní pentalogie. Sledovat, jak moc se v průběhu času a okolností mění, je úžasné. Rick dokonale vystihl v tomto díle pochmurnou náladu i temnější rozpoložení postav.
Ti, kteří zůstali na lodi – Jason, Piper, Leo, Frank, Hazel, Nico a trenér Hedge – se musí vypořádat s vlastními problémy a čelit vlastním démonům.
Všichni v tomto dílu procházejí velkými změnami, je tu plno zvratů a jedno OBROVSKÉ přiznání, které NIKDO nečekal a já za něj Rickovi skládám poklonu, protože tohle by si jen tak někdo netroufnul.

Rickovy knížky většinou čtu na jeden zátah a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Kdo taky potřebuje spánek, že? Každopádně, co se mi líbilo, byla akce. Hodně akcí. Celá knížka je jí přímo prosycená. Pořád se něco děje, od první stránky až po poslední písmenko z toho Rick ždímá, co může, a já se jenom divím, jak se mu povedlo stvořit tak úžasný a komplexní svět, který je (v tomto žánru literatury) srovnatelný snad jen s Harry Potterem.
Další věc, kterou mám na v této sérii ráda, je to, že Rick nezapomíná na to, co se událo v předchozích dílech. Ne, on se k tomu nenásilně vrací a pošťouchne čtenáře, který ani občas neví (můj případ), že se něco takového odehrálo.

Hltala jsem každé slovo a modlila se, aby to neskončilo tak šíleně napínavě jako Znamení Athény. Nejsem po tomhle díle nijak moudrá. Odehrálo se tolik věcí a já mám ještě pořád problémy si to srovnat v hlavě. V jednom mám ale jasno. Tohle byla jenom předzvěst. To nejhorší se na nás sesype v posledním díle.

Hodnocení: 10/10 – nemůžu prostě jinak. Rick ví zatraceně dobře,  co dělá