„Ten náhrdelník byl dobrá záminka," zašeptal.

„K čemu?"

„Říkal jsem si, že bych třeba mohl přijít do Charlestonu a ukázat se u vašich domovních dveří, abych ti ho vrátil, a možná... bys mě pustila dál. Nebo tak něco. Bál jsem se, že se ti bude dvořit nějaký jiný muž, tak jsem se snažil pokračovat co nejrychleji. Chci říct, říkal jsem si, že kdybych třeba uměl číst a kdybych se o sebe trochu líp staral a kdybych se snažil přestat být takový protivný..." Potřásl hlavou. „Ale ne abys mi špatně rozuměla. Ne že bych čekal, že budeš celá šťastná, až mě uvidíš. Jen jsem... víš, doufal... Kafe. Čaj. Na kus řeči. Nebo taková nějaká blbost. Třeba přátelé. Jenomže kdybys měla manžela, ten by to nedovolil. Takže jo, proto jsem pospíchal."

Jeho žluté oči se pozvedly k jejím. Cukal sebou, jako by se bál toho, co by mohl spatřit v její tváři.

Ruka se mu třásla, když jí ho podával. „Je to ošklivý."

Bella přijala papír. Nerovnými, dětskými tiskacími písmeny na něm stála dvě slova:

MILUJU TĚ

Sevřela rty a v očích ji pálilo. Rukopis se zvlnil a pak zmizel.

„Možná to nemůžeš přečíst," řekl nesmělým hlasem. „Můžu to předělat."

Zavrtěla hlavou. „Můžu to přečíst přímo skvěle. Je to... krásné."