pátek 20. července 2012

Bloodlines - The Original Begining


Kámoška narazila na "ztracenou" první kapitolu od Bloodlines. Je psaná z pohledu Adriana a Barny ji přeložila.

Poznámka editora: Když se Richelle prvně posadila, aby napsala Pokrevní pouta, byla každá kapitola vyprávěna jinou postavou. Tohle je Adrianův ztracený příběh.

P.S. - berte to s nadhledem, je to amatérský překlad :)Pokud si to chcete přečíst v originále, tak TADY :)


KAPITOLA 1



Adrian Ivashkov neměl dobré jedenadvacáté narozeniny.

Dosáhnutí legálního věku pro pití pro něj moc neznamenalo, vzhledem k tomu, že tajně kradl alkohol z likérové skříňky svých rodičů od doby, kdy mu bylo třináct. Zanedlouho nebylo kradení vůbec nezbytné. Kouzlo a postavení ho mohly dostat k pití v téměř jakémkoliv baru – upířím nebo lidském. To se jistě prokázalo předchozí noci, soudě podle kocoviny, kterou měl dnes. Měl ji i včera. A předevčírem. Vlastně, Adrian si byl docela jistý, že byl na tekuté dietě posledních několik týdnů. Stávalo se obtížným říct, kde jedna kocovina končila a kde další začínala.
Částí té „tekuté diety“ byla samozřejmě krev. Potřeboval ji pro normální přežití a vlastně pomáhala s kocovinami. No, trochu. Odcházejíc teď z městského domu svých rodičů, zamrkal, když poslední světlo zapadajícího slunce zasáhlo jeho příliš citlivé oči, ihned vyvolávajíc bolest hlavy v zadní části jeho lebky.


Kolik bylo? Sedm? Osm? Ať bylo kolik chtělo, spal do pozdnější doby, což mu nevadilo. Světlo bude za chvilku pryč a u dárců bude jen málo lidí. Adrian se už před dlouhou dobou přestal starat o to, co si o něm ostatní mysleli, ale to neznamenalo, že chtěl čelit směsici pohledů opovržení a lítosti, které o tolik později dostával.
Vstát pozdě také znamenalo, že nemusel vidět své rodiče, než odešli. Stejně měl většinu času jen malý zájem s nimi mluvit – zvláště se svým otcem – a jistě ne v den, kdy byla jeho matka odsouzena za křivopřísežnictví a krádež. Ne, že by si o ní Adrian dělal moc starostí. Paní Daniella Ivashková neuvidí vnitřek cely. Bude pokutována, možná jí budou dány nějaké veřejně prospěšné práce. Její postavení ji ochrání před vším horším, než tímhle, a doopravdy, s vraždou a ostatními porušeními zákonů, které se tu odehrávaly později, byly její zločiny to poslední, s čím by si kdokoliv dělal starosti.
Jak šel přes jeden ze širokých, nádherně šlechtěných trávníků, které tvořily srdce Morojského Královského dvora, nemohl si Adrian pomoct, aby přemýšlel, jestli si jeho matka bude stále pamatovat, že má narozeniny. Obvykle si pamatovala (byla velmi puntičkářská ohledně psaní důležitých dat do svého diáře) a řekne mu velkomyslně, aby si pro sebe „vybral něco hezkého“. Pak vždycky připomene jeho otci, který věnuje Adrianovi nějaké nevrlé poblahopřání, ihned následované lekcí, jak by měl Adrian zjistit, co bude dělat se svým životem.
Teta Tatiana ho ale nikdy nepoučovala. Pamatovala na jeho narozeniny každý rok, s žádným pobízením, a vždycky mu dala pečlivě vybrané dárky. Jako královna Morojů nikdy dárky nekupovala osobně, samozřejmě, ale vždycky dala svým služebníkům velmi specifické instrukce ohledně toho, co mu chtěla dát. Její dárky byly vždycky extravagantní a hezké, s malým praktickým využitím. „Přesně jako ty,“ škádlila ho jednou. Minulý rok mu dala rubíny vykládané manžetové knoflíčky. Připomínajíc si ten den se Adrian zamračil a přemýšlel, kde byly knoflíčky teď. Nikdy neočekával, že by je moc nosil a byl nedbalý. Ale pak ani taky nikdy neočekával, že umře.
Později je najde, rozhodl se. Až dostane krev od dárců. A po drinku, samozřejmě. Nemohl začít své narozeniny bez drinku, a kromě toho dlužil přípitek jediné osobě, která, pokud stále naživu, bude vědět, že to byl zvláštní den.
„Všechno nejlepší.“
Adrian se najednou zastavil. Slova byla tak tichá a nepatrná, řečená váhavě, ale lehce rozeznatelná pro vampýří uši. Pomalu se otočil a našel před sebou plaše stát Jill Mastrano. Byla vysoká na svůj věk – patnáct, pokud si připomněl správně – a zvládala své dlouhé údy s nejistým půvabem, díky kterému stejně vypadala rozverná a vyšší. Její vlasy byly masa dlouhých, světlehnědých kudrn, a její oči, nervózně ho sledující, byly leštěný nefrit.
„Malá Jill,“ řekl, nasazujíc úsměv, který pro něj byl jako druhá přirozenost, bez ohledu, jak podrážděný se cítil, nebo jak moc jeho hlava třeštila. Šoural se k ní, pohybujíc se do stínu jabloně, který blokoval většinu západního nebe. „Ke komu to proboha mluvíš?“
„K tobě,“ řekla. Přes její tvář se plížil malý úsměv, a něco z její plachosti se utišilo. „Nepopírej. Vím, jaký den je.“
„Díky čemu jsi si tak jistá? Vypadám starší? Tohle je kruté, kruté říct. Příště mi řekneš, že šedivím. Jsi lamač srdcí, Mastranová. Skutečný lamač srdcí.“
Adrian měl chuť odejít. Dárci ho volali, jeho tělo žebralo po teplé, slané chuti lidské krve. Pak – skotská. Ano. Tu chtěl poté. Ale Jill byla jedním z těch pár – velmi pár – lidí, na které nebyl v poslední době naštvaný, a byl zvědavý, jak věděla, že byly jeho narozeniny, když to nikdo jiný nevěděl. Sahajíc do své kapsy, vytáhl balíček cigaret a svůj zapalovač, doufajíc, že jeden zlozvyk může odnést chuť na jiný.
Na slova „lamač srdcí“ Jilliny bledé tváře lehce zrůžověly. Neměl by to říkat, uvědomil si. Nebyl nevšímavý. Věděl, že Jill na něj na chvíli měla zálusk, o kterém doufal, že z něj vyrostla, protože z toho nemohlo nikdy nic vzejít. Bylo jen pár hranic, které by Adrian nepřekročil. Patnáctileté dívky byly jednou z nich. Neměl by ji podporovat. Dokonce se snažil přestat používat její starou přezdívku: Nezletilá. Přesto pro něj bylo flirtování podvědomý zvyk a často se ukázal.
„Řekl jsi mi to,“ vysvětlila. „Řekl jsi to naší skupině. Před dávnem. Na Svatém Vladimírovi. Jednoho dne jsme se potloukali a já jsem měla knížku horoskopů a všechny vyhledávala. Ty jsi Lev. Společenský. Okázalý. Sebejistý. Aro-“
Náhle si zkousla ret a on se zasmál. „Můžeš to říct. Arogantní. Arogantní bastartd.“
„Ne! Nemyslím si, že takový jsi,“ řekla pevně, oči rozšířené. „Vůbec ne. Myslím, že je to jenom chomáč hvězd.“
Její slova v něm rozmíchala zvláštní mix citů, jak dobrých, tak špatných. Bylo hezké ji vidět takovou, způsobem, jakým bývala: nevinná, plachá dívka poddaná výbuchům vzrušení a roztěkanosti. Poslední dobou v ní tohle viděl velmi málo. Přesto stále významnější, mohl hádat, kdo byl v té „naší skupině“, a z nich všech si jeho narozenin všimla jenom ona. Lichotivé. Smutné.
„No,“ řekl jí, po dlouhém potáhnutí z cigarety, „hvězdy majá pravdu a stejně tak ty. Mám narozeniny.“
Rozzářila se. „Budeš mít oslavu?“
Pečlivě udržoval stejný výraz, ležérní a ironický. „Ne, co je na tom zvláštního? Pro mě je každý den oslava. Nevidím smysl v tahání lidí ven v  noci v týdnu.“
Také žádný smysl ve zmínění, že jeho přátelé byli pravděpodobně stejně příliš zaměstnaní, aby něco dělali.


Teta Tatiana, pomyslel si.
Teta Tatiana by mě vzala na večeři. Předpokládal, že kdyby doopravdy chtěl oslavovat, mohl by si najít bezpočet „přátel“ - zejména ženských – více než šťastných připojit se dnes v noci na improvizovanou party. Možná to nebyl tak špatný nápad – ale ne pro Jilliny delikátní city.
„Kromě toho,“ dodal důležitě, „si jsem jistý, že by ses nemohla připojit. Vsadím se, že máš dnes večer nějaké žhavé rande, hm?“
Něco v její tváři se změnilo, pobláznění, horlivý výraz se trochu utlumil. Její nervozní nálada se vrátila a Adrian cítil, jak se jeho obočí zvedá. Tohle bylo nečekané.
„Ty máš rande!“
Jill pomalu zavrtěla hlavou. „Ne. Ne toho... ne toho druhu. Mám večeři s... s L-lissou a mojí rodinou.“ Její rty těžko tvořily jméno. „Bude probírat mojí, ehm, budoucnost.“
Na krátký moment si Adrian dovolil zvážit myšlenku, že na světě byl někdo, čí život byl víc zmatený, než jeho.


Jillina tvář byla statečná, ale její oči ji prozradily. Před měsícem byla Jill na letních prázninách v domě svých rodičů v Michiganu, těšící se na přesun na střední školu na Akademii Svatého Vladimíra. Pak našla hluboko pohřbené tajemství – to, kvůli kterému byla potrestána jeho matka, protože ho zamlčela. 

Jillin biologický otec byl královský, část rapidně mizející rodinné linie. Zemřel před lety a teď zůstal už jen jeden člen rodiny: Jillina poloviční sestra, Lissa Dragomirová. Lissa Dragomirová – také známá jako Královna Vasilisa, první svého jména, nedávno zvolená vládkyně Morojů.
Adrian ze zvědavosti přivolal část magie, která v něm na příkaz ožila, aby viděl Jillinu auru, pole zcela obklopující všechny živé bytosti. Magie líně přišla, trochu ochromená z picího flámu včerejší noci, ale i tak přinesla horečku a rozjařenost, jako vždycky.


Všichni Morojové ovládali nějaký druh elementální magie, se čtyřmi základními, které byli nejčastější: oheň, voda, země a vzduch. Jenom pár „šťastných“ jako Adrian ovládalo pátý, éter, který nabízel větší rozsah, než jakýkoliv jiný element. Také nakonec vyústil v šílenství.
Ukázalo se, že se nemohl pořádně zaměřit na Jillinu auru. Jeho kontrola éteru nebyla dnes tak dobrá. Hrála řadou barev, ale ty byly tlumené a blikající. Strach, předpokládal. Nervozita. Nic, co by nemohl vyčíst z její tváře. Sonya Karpová, další uživatel éteru, by pravděpodobně mohla rozpoznat víc. Snažila se ho stále učit, ale on mě poslední dobou jen malou trpělivost na učení – nebo občas i na ni. Její pozitvní postoj a obnovená láska života nešly dobře dohromady s jeho temnými náladami. Propustil magii a Jillina aura vybledla.
„Možná bys mohl jít taky,“ řekla náhle. Její rysy znovu rozzářila dychtivost, i když byla zmírněna opatrností. Obávala se, aby nepřekročila své meze. „Pak bys tak trochu narozeninovou oslavu měl.“
Adrian se zachechtal a odhodil cigaretový nedopalek na zem, zašlapujíc ho špičkou boty. „To nezní jako oslava. Zní to jako rodinné setkání.“
„Ale budou tam i další lidé!“ vykřikla Jill. „A Lisse to nebude vadit.“
Ne, Lisse pravděpodobně nebude, ale Jillina další slova rozezněla alarmy v jeho hlavě. „Jací další lidé?“
„No, jak jsem říkala. Lissa. Moji rodiče. Christian. Ro-“
Jill se znovu zastavila před vyslovením nebezpečného slova, ale bylo příliš pozdě. Slyšel to jméno ve své hlavě a ve svém srdci, kam se mu zabodlo jako dýka. Rose. Skrz jeho mysl se mihly obrazy temných očí, pronikavých očí a hřívy stejně temných vlasů. Tělo jiskřící napětím, nádherné jak ve svých tvarech, tak v nebezpečí, které představovalo. Adrian zašátral po další cigaretě, dívajíc se dolů, aby Jill neviděla jeho roztřesený nádech nebo bolest a hněv, které jeho oči bez pochyb ukazovaly.
Rose.
Bude kdekoliv, kde byla Lissa. A kdekoliv byla Rose, tam on bude také. Rose a Dimitti Belikov byli u Dvora stěží rozdělitelní. Adrian šel od Lissiny korunovace svou cestou, aby se jim vyhnul a narazil na ně jenom dvakrát. Poprvé měli strážní službu, doprovázejíc Lissu na setkání Rady. Rose a Dimitri se pohybovali téměř jako jedna osoba, jako spářená dvojice vlků nebo lvů, oba opatrní a smrtící, když studovali své okolí, neberouc žádný detail nebo osobu jako předem jisté.
Podruhé je Adrian viděl mimo službu. Nevšimli si ho. Byli moc zaujatí jeden druhým, sedící venku na slunečném dni. Ona se opřela o Dimitriho, vypadala spokojeně způsobem, který Adrian nikdy neviděl – nepochybně ne v době, kdy s ní randil on. Řekla něco, co Dimitriho rozesmálo, přinášejíc úsměv na tvrdé rysy druhého muže, úsměv, o kterém si Adrian nemyslel, že byl možný. Adrian stále nevěděl, jaké zahlédnutí mu vadilo víc, formální, nebo náhodné.
Chtěl říct Jill, že by mohl přijít se seznamem sta jiných věcí, které by dělal radši, než proseděl večeři na které by byli přítomní Rose a Dimitri. „Být v kómatu“ a „šťourat se do oka“ byly poblíž vrcholu. Večeře jako tahle nepřipadala v úvahu jako způsob, jak strávit jeho narozeniny. Nebyl to způsob, jak strávit jakýkoliv den. Dřívější představa najít dnes v noci náhodnou dívčí společnost vypadala jako lepší a lepší nápad. Ale nejdřív krev. Pak drink. Dobrý Bože, jak ten drinh potřeboval.
Na jeho rtech už byla slova, zdvořilé odmítnutí Jilliny nabídky na večeři. Mohl na její tváři vidět, že to také očekávala. Ale potom, v podivné chvíli porozumění, si uvědomil něco, co ona ne. Budeme probírat moji budoucnost, řekla. Ne. Věděl, aniž by si uvědomoval jak,  že jí řeknou její budoucnost. Objevilo se hodně spekulací o tom, co se stane s Jill, která nebyla princeznou ještě ani měsíc a jejíž existence byla vše, co drželo Lissu na jejím trůnu.
Někdo konečně rozhodl, uvědomil si. Skupina rozhodla. Nebo možná jen někteří z nich. Adrian si nebyl jistý podrobnostmi, ale mohl téměř perfektně odhadnout dnešní scénu. Lissa sdělí tím svým nacvičeným, královským způsobem novinky, zatímco Jillina matka a nevlastní otec – kteří budou bez pochyb přemožení, nebo jinak nebudou na setkání – němě společně přikývnou.
A Rose... Rose tam bude, aby zlehčila napětí tak nejlépe, jak mohla, usmívající se a vtipkující, říkající Jill, že cokoliv naplánovali bude skvělé a úžasné.
Jill nemohla bojovat s takovouto skupinou. A ani Adrian nemohl s takovou skupinou bojovat, ale kvůli důvodům, kterým tak docela nerozuměl, se rozhodl, že do toho nenechá Jill jít samotnou.
Možná byl stále opilý a neuvědomil si to. „Kdy je ta večeře?“ zeptal se.
Jill byla slyšením těch slov tak omráčená, jako byl on tím, že je řekl. Koktajíc mu sdělila čas a místo a on slíbil, že tam bude. Pak od něj odešla, její tvář zářící, a on přemýšlel, co čeho se to právě uvrtal. S odfknutím odkráčel, rozhodujíc se, že na tom nezáleželo. Co bylo jedno další bláznivé rozhodnutí v životě, který jich byl plný? Musel jít na večeři. Pomůže Jill tím, že mu bude víc mizerně, než jí.
Ale nejdřív – krev. Pak drink. A pravděpodobně další drink.
Překlad: Barny - svet-knizek.blogspot.cz/
Korektura: Hanulla  (já)

Žádné komentáře:

Okomentovat